Z historie střediska

1. dubna 2017

Sobotínské středisko patří mezi největší v rámci Diakonie ČCE a také mezi střediska s nejstarší historií.

Počátky sociální práce v Sobotíně se datují již od roku 1925. Když se počátkem dvacátých let minulého století Kleinovy železárny dostaly do ekonomických potíží, bylo stále obtížnější udržet chod správní budovy, a proto se vedení podniku rozhodlo ji odprodat. Německá luterská církev předložila nabídku, ve které zdůraznila záměr použít budovu pro sociální účely. Budovu získala za cenu stavby a 29. 6. 1925 se konalo slavnostní otevření hlavní budovy.

Budova od začátku sloužila Německé Diakonii jako dům pro diakonky. Své místo v Domově nalezly i opuštěné děti, útočiště poskytoval také starým a opuštěným lidem. Domov také poskytl práci místním obyvatelům v mnoha profesích (např. v kuchyni, při údržbě budov, při topení, v prádelně, v zahradnictví apod.). Velmi brzy byl Domov připraven pro výchovu mladých dívek a diakonek. Rodinná škola, která zde působila od roku 1938, připravila desítky dívek nejen pro práci ve službách diakonie, ale i pro rodinný život. Ještě dnes Domov občas navštíví některá z absolventek této školy a vzpomíná na „staré časy“.

Během krátké doby Německá Diakonie působila ve třech budovách. Hlavní budova byla „Domem diakonek“. Druhá budova byla nazývána „Stará budova“ a sloužila převážně dětem - byla zde mateřská i rodinná škola. Třetí budova byla nazývána „Dům odpočinku“ a sloužila k rekreaci.

„Domov“ byl soběstačný. Kromě rozsáhlých polností vlastnil také zahradnictví, které produkovalo čerstvou zeleninu pro vlastní kuchyň. V roce 1927 zasáhla areál Diakonie povodeň. Zatopeny byly sklepy, sklady, kuchyně na hlavní budově. Poničeno bylo i zahradnictví. Škody, které povodeň napáchala, byly však brzy odstraněny a také zahradnictví bylo zprovozněno.

Hlavní budova sloužila svému účely i v době II. světové války. Vybavení nemocniční části bylo na velmi dobré úrovni. Pravidelně sem docházel sobotínský lékař. K dispozici byla i porodnice, kterou využívaly nejen německé ženy a budoucí matky z „výše postavených“ rodin, ale i ženy ze širokého okolí. 25. 5 .1945 německé diakonky byly donuceny opustit „Domov“ a byly odsunuty do Německa.

Po skončení druhé světové války Českobratrské církev evangelická hledala nové objekty za bombardováním poškozený sociální ústav v Myslibořicích, který vlastnila. Tehdejší ředitel ústavu, farář Jaroslav Řepa, objevil prázdné objekty v Sobotíně a začátkem listopadu 1945 se společně s chovanci z Myslibořic přestěhovali do Sobotína. Farář Řepa byl pověřen vedením Sociálních ústavů ČCE v Sobotíně – tak se tehdy organizace nazývala. Všichni přestěhovaní bydleli v hlavní budově, která jako jediná byla hned vhodná k obývání. (Mezi těmi, kdo se v listopadu stěhovali z Myslibořic, byla i pozdější obyvatelka sobotínského „Domova“, paní Franiška  Kynclová, která svého času vládla prádelně „Domova“. Dne 18. 11. 2004 oslavila 100 let.) Během zimy se upravovala budova č. II, která byla v březnu 1946 připravena k nastěhování. V červnu 1946 byla zprovozněna také budova č. III, tzv. “Husův sirotčinec“. Dětský domov byl v této budově otevřen na jaře roku 1947 a přijal 30 dětí. Činnost Dětského domova byla ukončena v březnu 1951.

V roce 1950 bylo různými přestavbami dosaženo výrazné zvýšení lůžkové kapacity ústavu z 80 na 145. V roce 1951 byly postaveny také dva nové skleníky. V letech 1955 – 1959 probíhala přestavba budovy č. II. Podle vládního nařízení č. 1047 ze dne 9. prosince 1959 byly k 1. 1. 1960 převedeny všechny církevní ústavy – a tedy i ústav v Sobotíně – do vlastnictví státu, který pokračoval v dokončení přestavby budovy II. Ta však znamenala vytvoření příliš malých obytných místností pro obyvatele, se kterými „Domov“ donedávna zápasil jako s velkou překážkou v poskytování sociálních služeb.

V roce 1960 se o 160 obyvatel „Domova“ staralo 20 zaměstnanců, v roce 1963 pak 28 zaměstnanců. V roce 1976 byl Domov důchodců Sobotín začleněn do tehdejšího Okresního ústavu sociálních služeb (OÚSS) a ubytovací kapacita postupně vzrůstala. V roce 1981 na 166 obyvatel a v roce 1982 dokonce na 182 obyvatel. Počet zaměstnanců se pak navýšil z předešlých 48 na 53 osob. Při kapacitě 182 obyvatel byl v „Domově“ 1 sedmilůžkový pokoj, 1 šestilůžkový a 4 pětilůžkové pokoje.

Stát prováděl další modernizace. Byl vybudován rozvod vody, nakoupen nový nábytek do budov, vystavěna kuchyň s jídelnou, v zahradnictví postaveny další skleníky a kotelna. V roce 1982 stát převedl zahradnictví na obec, protože jej považoval za příliš velkou zátěž. Byla postavena nová kotelna na budově III. a výtah na budově II. Postupně byla upravena také prádelna a vyasfaltovány cesty v areálu „Domova.“ Pouze hlavní budova, kde byli převážně méně pohybliví obyvatelé, neměla potřebné technické zázemí, o její modernizaci se však uvažovalo.

Krátce před listopadovou revolucí v roce 1989 bylo možno v naší zemi obnovit diakonii. Stalo se tak 1. června 1989, kdy synodní rada ČCE založila pro sociální práci účelové zařízení Diakonii. Postupně začala vznikat nová střediska Diakonie, ale byla snaha také obnovit práci ve třech velkých Domovech - v Krabčicích, Myslibořicích a v Sobotíně. Po složitých jednáních tehdejšího ředitele Diakonie ČCE, PhDr. Karla Schwarze, s tehdejšími představiteli Okresního úřadu a OÚSS, bylo nakonec dosaženo sepsání Dohody o poskytování služeb a převedení majetku do trvalého bezplatného užívání s účinností od 1. 1. 1992. Od tohoto data v Sobotíně, jako v posledním ze jmenovaných domovů, započala obnovená práce Diakonie. Ředitelkou střediska byla jmenována Ing. Hana Řezáčová.

Diakonie začínala v Sobotíně s 58 zaměstnanci a s oficiální kapacitou 171 obyvatel, ale faktickým stavem 176 lůžek na pokojích. Situace byla vyhrocená vyhlášením stávkové pohotovosti a navozováním atmosféry strachu a nejistoty z příchodu Diakonie do „Domova“, nyní již „Střediska“.

Překonání této situace však předznamenalo nástup dalších změn. V roce 1998 bylo ve Středisku zřízeno specializované oddělení pro pobyt seniorů s projevy demence a v roce 2005 se spektrum služeb „Střediska“ rozšířilo o Odlehčovací a Pečovatelskou službu. Od roku 2011 středisko díky službě Dům na půl cesty pomáhá také mladým lidem v tísnivé sociální situaci. Počet pracovníků postupně vzrostl z 58 na současných 109 a počet lůžek se podařilo z původních 176 snížit na současných 158 (z toho 14 je určeno klientům Domu na půl cesty). Standardem je ubytování v jedno a dvoulůžkových pokojích.

Stejně jako v roce 1927 tehdejší Diakonii, postihla v roce 1997 „Domov“ rozsáhlá povodeň, která napáchala obrovské škody, zejména na hlavní budově a v přilehlé zahradě. Díky technické a finanční pomoci mnoha obětavých jednotlivců i institucí ze zahraničí i z naší republiky se podařilo realizovat to, co stát jen zamýšlel – částečně modernizovat hlavní budovu. Byl přistavěn výtah, vestavěno obytné podkroví, suterénní prostory byly upraveny pro využití k různým aktivitám, vznikly pokoje s vlastním hygienickým zázemím. Díky přístavbě jsme získali malou kapli.

K dalším velkým stavebním úpravám došlo v letech 2012 - 2016. Na začátku se podařilo díky projektu Diakonie ČCE vyměnit na II. budově kotel na pevná paliva za plynový, vyměnit okna a zateplit celou budovu. Navázal další projekt, tentokrát už střediskový, který byl zaměřen na celkovou rekonstrukci prostor budovy II. a III. V rámci Programu švýcarsko – české spolupráce získali klienti obou budov jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje apartmánového typu s vlastním hygienickým zázemím, budovy jsou nyní zcela bezbariérové, pamatováno bylo i na důstojné zázemí personálu.

Jak je vidět, snažíme se rekonstruovat budovy, upravovat areál, zlepšovat vybavení pomůckami a technickými prostředky, modernizujeme prádelnu a kuchyň, zlepšujeme bydlení obyvatel ve „Středisku“ i pracovní podmínky zaměstnanců. Uvedené změny jsou více či méně technicko - organizačního rázu. V čem je však zásadní změna a jasný cíl, o který usilujeme, je změna v kvalitě poskytovaných služeb, ve filozofii přístupu k péči.

Obyvatelé „Střediska“ jsou zde „DOMA“ a naším úkolem je poskytovat jim maximální možnou podporu a pomoc, aby se mohli individuálně rozhodovat a nezbytné množství péče, které potřebují. Cíl je jasný, ale vede k němu množství dílčích kroků. V realizaci změn neustále pokračujeme.

Usilujeme o dobrou spolupráci s místní komunitou.

Chceme i nadále spolupracovat s evangelickým sborem v Šumperku, s nímž nás pojí mnohé vazby, ale také s ostatními církvemi, které se podílejí na pastorační práci v Domově.

Radujeme se i z našich partnerských vztahů s ostatními středisky Diakonie u nás i v zahraničí a z přátelských vztahů s mnohými, nám blízkými přáteli z Nizozemí a ze SRN.

S použitím informací z brožury Sobotín 650 let autora pana Miroslava Mikuláštíka napsala Hana Řezáčová.