Rozhovor s Hanou Hrachovickou, nominovanou na Pečovatelku roku 2017

Součástí nominace na Pečovatelku roku 2017 byly otázky poroty. Přečtěte si, jak na ně Hanka, která pracuje ve středisku od jeho vzniku, odpověděla.

1. Proč a jak jste si zvolil/a práci pracovníka v sociálních službách?

Zvažovala jsem, že se po mateřské dovolené vrátím ke své původní profesi kuchařky. Mezitím jsem nastoupila na krátkou brigádu jako pečovatelka v Diakonii, abych si přivydělala. Práce se seniory se mi zalíbila natolik, že jsem si udělala sanitářský kurz a do profesionální kuchyně jsem se už nikdy nevrátila. V Diakonii pracuji jako pečovatelka 25 let a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného.

2.Co Vás ve Vaší práci povzbuzuje, co Vám nejvíce pomáhá, z čeho čerpáte pro svou práci energii?

Práce pečovatelky je namáhavá fyzicky i psychicky. Po obzvlášť těžkém dni je pro mě nejlepší vzpruhou čas, který můžu strávit se svým vnukem. Po hodinách, ve kterých pečuji o klienty a snažím se naplnit jejich potřeby a přání, se najednou sama stávám středem vesmíru malého chlapce. To je pro mě nade všechny masáže a terapie.

3. Jaké vlastnosti se podle Vaší zkušenosti nejvíce hodí pracovníkovi v sociálních službách?

Mělo by to být něco, co bych zjednodušeně nazvala zvídavostí. Ochota nelitovat času a vrátit se s klienty – seniory do minulosti a poznat jejich historii. A také chuť pátrat po realitě doby, v níž klienti prožívali své jedinečné osudy. A po zvídavosti přichází na řadu důvtip s jakým poznatky z těchto „výprav do minulosti“ využiji v péči o konkrétního člověka.

4. Představte si, že Vás začínající kolega/kolegyně, žádá o radu, na které tři věci si má dávat při práci pečovatele/ky největší pozor. Co byste mu poradil/a?

Poradila bych každému nováčkovi, aby měl v prvé řadě trpělivost – s klienty i kolegy. Naše práce není o manuální zručnosti, ale o práci s lidmi, každý den je jiný, než ten předchozí.

Stejně důležitá jako trpělivost je empatie. Kdo ji v sobě k určité cílové skupině nenachází, měl by asi přemýšlet o jiném povolání.

Pokud nováček zpočátku naráží na nezdary, ale nová práce se mu líbí, neměl by to hned vzdávat.

5. Co Vám nejvíce pomáhá zlepšovat se ve Vaší praxi?

Pracovníci v sociálních službách se musejí povinně vzdělávat. Myslím, že vzdělávání by mělo být pojato jako u nás ve středisku, kdy si můžu vybrat, kterého kurzu bych se chtěla zúčastnit. Když mě vzdělávání baví, mám chuť uplatnit nové poznatky ve své práci a doporučit je jako dobrou praxi celému týmu. Dobré kurzy nám pomáhají přemýšlet o své práci a zkoušet jiné postupy.

6. Co se Vám ve Vaší práci nedaří? V čem potřebujete poradit a podpořit?

Po 25 letech v profesi pečovatelky už nelze mluvit o tom, co se mi nedaří. Můžu mluvit možná o tom, co mě netěší. Tím je povinná administrativa. Raději se věnuji klientům, než vypisuji hlášení. Jsem si však vědoma, že vedení dokumentace je důležité, takže se snažím ani tuhle práci nešidit. A dobře se necítím v situacích, kdy se handrkuje kolektiv. Občas k tomu dochází a tehdy se hodí právě trpělivost.

7. Uveďte vlastní příklad toho, co se Vám ve vaší práci povedlo.

Často vzpomínám na pravidelnou klientku Odlehčovací služby pro klienty s projevy demence. Paní nedělaly dobře změny prostředí a obtížně si zvykala na nové lidi. Z nějakého důvodu jsem to byla právě já, koho si z veškerého personálu nejlépe pamatovala. Oslovovala mě jménem, v mé přítomnosti se chovala uvolněně a dávala najevo spokojenost, a když jsem nebyla v práci, ptala se po mně. Vážím si toho, že pro paní jsem byla právě já důležitá.

Přečtěte si také rozhovory s dalšími nominovanými pracovnicemi na Pečovatelku roku 2017, paní Martou Buriánkovou a Libuší Dorňákovou.

Další informace o Národní ceně sociálních služeb - Pečovatel/ka roku 2017 přinášíme zde.